Legenda čerčanské cyklistiky

Přátelé, kamarádi, na každých BabyBikers vám představuji šéfa prezence a strážce výsledků MUDr. Jindřicha Esterku S. Vašáka Čáslavského. Ale nikdy není čas, abych vám tuto legendu čerčanské cyklistiky, která na závodech nikdy neujela ani metr, alespoň trochu přiblížil. Čtěte tento článek jako představení, jako malý střípek poodhalující přínos tohoto čestného syna ČESYKu.

Tento příběh se odehrál jednoho srpnového víkendu před několika lety, který jsme s Jindřichem a Pítrsem zažili v Jižních Čechách. Takový obyčejný příběh, který ovšem Jindřicha vystihuje. Čtěte pozorně mezi řádky…

Vzhledem k pozdní hodině návratu z diskotéky (5:00, mimochodem velmi vydařená akce – Jindřich opět králem parketu, obzvláště kladně byla domorodkyněmi hodnocena jeho taneční figura „Chlápek rozstřílený laserovým dělem“) jsme vstávali následovně: Pítrs 10:30, já 11:15. Jindřich 12:30 odklopil víka, ale vstal až ve 13:30.

Pítrs musel odjet za pani, ale já ještě zlanařil Jindřicha na menší vyjížďku. Ani jsem ho teda nemusel moc přesvědčovat, protože dle svého vyjádření „stejně to kolo tam měl“.

Tak si tak jedeme po úzké asfaltce mezi rozzářenými klasy a kecáme. Pak se stočíme do lesa. Vzduch voní pryskyřicí, vysoké koruny borovic krásně šumí. Přijedem na křižovatku – asfalt vravo, asfalt vlevo, dolu stezka pro kamzíky. Najednou mě něco nakopne, zařvu: „JIDŘICHU POĎ!“ a vrhám se zprudka dolu. Levá těsně kolem smrčku, stráňka – jdu za sedlo, ostrá pravá, oslepuje mě větev nějakého listnáče, najednou rigol jak sviňa, tak to skáču a mastím dál…

Pak slyšim cinkání, jako když upadne žebrák z Prahy 1 na Starejch zámeckejch schodech. Takový to žďuchnutí a pak ještě Jindřichovo: „Kurvvváááá!“ Tož jdu na brzdy, točím to a pomalu jedu nahoru. Tam se akorát Jindřich sebral ze země, takže mu vidim záda – parádní skoba na triku, celej zválenej, kolo značky „Heavy tools, special edition for Mountfield“ na krovkách dva metry od cesty. Sedlo zkroucený, jak hokejka.

Jindřich skučí a má proč – pořídil si celkem slušnej lišej přes půl zad. („Ale že se ti tam chtělo smát. Přiznej se!“ říká mi o několik hodin později, když sedíme v zahrádce mexický hospody na táborském Žižkově náměstí. „Chtělo smát?? Blázníš? Já myslel, že se smíchy počůrám,“ zalykám se smíchy…)

Dojedeme na hrad Dobronice, když se najednou začne šacovat jak teplej celník. „Flaška na pití! Nemám flašku na pití!“ tváří se nešťastně. No, tak to bude pěknej sušáček v dnešním krásném, slunečném dni.

Naštěstí pod hradem je hospoda. Svlažíme hrdlo a zpátky to bereme po červený podél řeky. Je to… cesta spíš pro pěší. Ne, je to cesta jen pro pěší! „Takovýhle terény jezdíme na těch závodech,“ snažím se rozmělnit houstnoucí atmosféru. Ale nedaří se. Naopak přituhuje. „Do pí.i! Co mi to na tom zkur.enym kole pořád vrže! Do hajzlu!“ snaží se svést svůj hněv na někoho, kdo se nemůže bránit. („Hele já vim, jak to votráví, když někdo začne takhle nadávat,“ říká pak v Táboře nad Quesadillas con pollo a Burritos con carne. Ale nemyslí to jako omluvu, protože ta je mezi náma zbytečná.) Neodvažuju se mu vysvětlovat, že to je z toho, jak sebou praštil do toho hlubokého bláta a kolo pak ještě poslal do šutrů.

„To se na to můžu rovnou vysr.t!“ Komentuje situaci, kdy na poslední chvíli opouští bicykl krkolomným skokem ze sedla. Zachránil se, ale kolo padá z vysokého chodníčku do metrových kopřiv. Hezky tam zaplulo. Není z cestičky vůbec vidět. Jindřich prská jako křeček, když zapomenete oslavit jeho narozeniny.

Začnu mu svědomitě hlásit každej problém. A snažím se situaci udělat přívětivější. „Bacha, tady kolem těch bodláků… Musíš do nich JAKO najet. Je tady kořen!“… „Teď to musíš TROCHU skočit.“ To jedeme po lávce, která končí ve vzduchu, je tam rigol asi 40 cm. Sám mám trochu vítr, ale nakonec se pomodlím k sv. Tereze, patronce všech bajkerů a skáču to.

Jindřich jede na lávku, je ještě za sedlem, páč tam před tím byl prudší sešup. Chce se zvednout, ale nejde to – zasekly se mu za sedlem trenky. Co se stane teď? Situace je vyhrocená jak indiánskej šíp! Podíváme se na sebe. Ten pohled, kterej dává zkušený scénárista hrdinům hororovýho filmu těsně před scénu s velkou motorovou pilou… Jindřichovi se najednou od koutků očí rozeběhnou pavučinky vrásek a huba se roztáhne od ucha k uchu: „Ty vole, já se na to vys.ru…“ kroutí halvou. Začnu se smát taky.

Pak mordýrování skončí, jedem po asfaltu až na chatu. Dáme rychlou spršku, trochu úklidu a pálíme to do Tábora na pořádnej dlabanec, protože si ho zasloužíme. Sedíme v hospě na námku a nad skvělym jídlem debatíme o babách, o tomhle víkendu, sportu…

Filosofické řeči o životě – odkud jsme, kam jdeme, proč tu jsme, život po životě, a že bych si fakt zasloužil to tmavé maserati jsme už probrali nad nočníma pivkama v pátek. Pak pomalu uklafujeme medovník, popíjíme lathé a upozorňujeme se navzájem na luketky plující kolem po chodníku.

A pak jen sedíme, vyvalujem nacpaný teřichy, mhouříme oči do světlých fasád zrekonstruovaných historických budov, do nichž se opírá teplé podvečerní slunce a říkáme: „jo, jo…“ A tím je řečeno úplně všechno. Popisuje to tenhle víkend, to že tu s náma bohužel není Pítrs, naše kamarádství, společnou minulost a budoucnost, ve který se zračí jistota, že těhle víkendů budou ještě mraky.