ČESYK na Giru 2011

Giro se přesunulo do hor a ČESYK  nezůstal pozadu. Grossglockner, Zoncolan, královská etapa kolem Marmolady a další výzvy prověřily fyzickou i psychickou odolnost sedmi statečných… :o)

Ve čtvrtek ráno v 6.30 se vyráží z Benešova v následující sestavě: já, Lustig, Kajman, Shit, Rypáček a Mářa Lahváč. Cílem je Heiligenblut pod Grossglocknerem. Cesta je trochu zdlouhavá, ale bez zádrhelů, když tedy nepočítám nehodu v podobě velkého počtu rozšlapaných muffinů. Kajman v autě usnul a nejspíš se ve snu připravoval na vyjížďku na Grossglockner, šlapal a šlapal, až je rozšlapal :o) Brzy odpoledne jsme na místě, parkujeme kousek pod závorou před mýtnicí na Hochalpenstrasse. Trochu rozlámaní vylézáme z auta, házíme na sebe cyklistické oblečení a vyrážíme směr Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2 369 m. n. m.), tedy kromě Rypáčka, kterému se „fakt nikam nechce“. Od auta silnice stoupá prudce nahoru a na nějaké rozjetí není ani pomyšlení. Shit hned v prvních metrech nastupuje a já si říkám, že to asi bude těžší, než jsem myslela. Své tempo vydrží naštěstí jen pár vteřin a za chvíli se přesouvá na poslední místo v našem minipelotonu. Když dojedu kluky čekající na odpočívadle u silnice, mám pocit, že chcípnu. Nemůžu popadnout dech a v hlavě si promítám závody, na které jsem se přihlásila a z kterých bych se měla okamžitě odhlásit, protože na to prostě nemám (později mě potěšil Kajman, když se svěřil s úplně stejnými pocity:o). Čekáme na Shita, který se však kus pod námi otáčí a vyráží zpět k autu s ulomeným kufrem na tretrách. Stoupáme dál a naštěstí se ten odporný pocit z prvních metrů trochu vytrácí. Závěrečný tunel nám sice dává zabrat, ale pak už se můžeme slavnostně vyfotit na vrcholu, hodit na sebe všechno oblečení, které máme, a svištět zpět k autu. Tam na nás čeká Rypáček s Shitem, který sedí na silnici, protože prý krásně hřeje. Přichází Ital z vedlejšího karavanu a nabízí nám židličky na sezení. Přijímáme, předáváme české pivo jako poděkování a následně dostáváme láhev prosecca. Ital se se mnou dává do řeči, sděluje mi, že je mu 78 a také jezdí na kole.  Prostě se třemi svými vrstevníky vyrazil podpořit Italy na Giru. Večer přijíždí Laba. Chvíli posedíme, ale únava a zima nás brzy zahánějí do stanů a rychle usínáme.

V noci začínají najíždět kamiony a v 6.00 kolem našeho stanoviště začne kroužit policie, vytrvale troubí a křičí: „No camping“. Prý na našem místě budou parkovat týmové autobusy. Máme jet na parkoviště nad mýtnicí, tam jim vše vysvětlit a pustí nás zadarmo (normálně se platí 29 EUR). Lustig paní v mýtnici situaci popisuje slovy: „Polizei fragen weg, weg, schnell, schnell.“ :o) Paní se usměje a otevírá závoru. O kousek výš zaparkujeme a vyrážíme na Hochtor (2 504 m. n. m.) v plné sestavě kromě Shita, kterému se nepodařilo v místním cyklosportu sehnat náhradní kufry. Ale zdá se, že mu to ani moc nevadí :o) Na Hochtoru se odpojuje Laba s Rypáčkem a zbytek pokračuje na Fuscher Törl, místo, od kterého nás dělí dva tunely, sjezd a opětovný výjezd.  A třešničkou na dortu je výjezd po kočičích hlavách až na Edelweiss-Spitze (2 571 m. n. m.). Nikdy mě nenapadlo, že se dá na silničním kole jet tak pomalu!:o). Občerstvíme se a jedeme stejnou trasou zpátky. Za sluníčka přijíždíme k autu. Zde nám Shit líčí svůj rozhovor s Italem z plátku Gazzetta dello Sport. Probíhal asi takto. Ital: „Czech Republic?“ Shit: „Czech Republic.“ Ital: „Prague?“ Shit: „Prague.“ Pak chvíli ticho a Shit: „Every day Zoncolan.“ Ital se div neuklonil, uznale pokýval hlavou a odešel :o)  Závodníci už se pomalu blíží, tak se vydáváme do co možná nejprudšího stoupání pár kilometrů před cílem a čekáme. Z ničeho nic se zatáhne, pořádně se ochladí a začne pršet. To se bohužel stane pravidlem při dojezdu etap i v příštích dnech. Etapu vyhrává Rujano, za ním Contador (prý Rujana nechal vyhrát), Kreuziger dojíždí na šestém místě a v celkovém pořadí se přesouvá na 5. místo. Raboň dojíždí úplně poslední. Nasedáme do aut a míříme na Zoncolan. Rypáček nám klade na srdce, abychom mu neujeli, že nemá navigaci a neví kudy jet. Lustig ale předjíždí kolonu karavanů a Rypáček zůstává pozadu. Když sjedeme z hlavní silnice kousek před Zoncolanem a Rypáček je stále v nedohlednu, hlásí Shit z našeho auta vysílačkou: „Rypáčku, odboč doprava na Sutrilo (městečko se jmenovalo Sutrio) přes řečiště staré řeky.“ Termín „řečiště staré řeky“ nás opravdu dostává, div nám smíchy netečou slzy. Shit později vysvětluje, že v řece bylo málo vody, z čehož vydedukoval, že je stará :o) Stoupáme na Zoncolan z druhé strany, než se následující den pojede, a stavíme stany na plácku kousek pod vrcholem.

Když jsme u Shita, tak musím ještě připomenout jeho legendární fráze: „Když to mám říct na rovinu…“ a „Já vím, že to bude znít hodně blbě, ale…“ A samozřejmě taky jeho hru na „babičku vracečku“. Probíhá to asi takto… A: „To je ale kasuár.“ (velmi oblíbené slovo na Giru, význam se ani nebudu snažit vysvětlovat, ti, co byli na Giru, vědí:o). B: „Ty jsi kasuár.“ A: „Tvoje babička je kasuár.“ B: „Ty jsi moje babička.“

Ráno vstáváme a diskutujeme, jak to vlastně provedeme. Ze Zoncolanu jde strach. Podle Gazzetty dello Sport je to nejtěžší výjezd na silničním kole v Evropě. V Itálii má přezdívku „monstrum“ nebo také „brána do pekla“. Stoupání je dlouhé 10 kilometrů, v nejprudším místě má sklon neskutečných 22 % a ve střední části je úsek šesti kilometrů s průměrným sklonem 15 %! Když jsme na Grossglockneru Italům říkali, že se chystáme na Zoncolan, chytali se za hlavu. Prý se to prakticky nedá vyjet, mnohdy zde slézají i profíci. Kdo vyjede na Zoncolan, i když třeba půjde kousek pěšky, může o sobě říct, že je opravdový cyklista. Ideální je prý převod 30 – 30. Nakonec docházíme k závěru, že na takový kopec převody opravdu nemáme, a raději se vydáváme na vrchol pěšky. Na Zoncolanu v cíli očekávají 100 000 lidí a již od časného ráno sem proudí fanoušci, kteří si chtějí zajistit dobrý výhled. Jdeme dolů po trati a je to opravdu mazec. Zhruba šest kilometrů před koncem je zmíněný sklon 22 %, ale po nakloněné silnici se jde tak špatně, že nakonec zůstáváme jen ve třech (já, Lustig a Shit). Po cestě obdivujeme nádherná kola, topmodely jsou vidět na každém kroku. Prostě pastva pro oči! Poté se plahočíme zpět nahoru, teče z nás pot a sníme o ledovém jezírku, kam bychom se smočili. Ale stejně jako na Grossglockneru, i na Zoncolanu přichází spolu se závodníky déšť, tentokrát vylepšený o kroupy a pořádnou bouřku. Teplota klesá asi o 20 stupňů a jsme promrzlí na kost. Rypáček ve snaze se zahřát uchopí jednoho ze závodníků za sedlo a tlačí ho nahoru, závodník trochu zavrávorá, lomí rozčíleně rukama, ale ustojí to. Tento moment, kdy Rypáček málem smotal závodníka, si v následujících dnech ještě mnohokrát připomeneme :o) V etapě vítězí Anton před Contadorem a Nibalim. Anton po skončení etapy v rozhovoru vyzdvihuje úžasnou atmosféru před cílem, kdy kolem něj byl takový hluk, že vůbec neslyšel pokyny z vysílačky a netušil, jak daleko je před ostatními. Kreuziger v etapě trochu ztrácí a Gazzetta dello Sport etapu označí za jeho velkou prohru. U auta se převlékáme do suchého a vyrážíme do Canazei, kousek od cíle další etapy.

Cesta se neskutečně táhne, jedeme serpentinami přes horské průsmyky v koloně karavanů a do cíle se dostáváme až kolem 23.00. Všichni se těší do kempu na teplou sprchu, ale oba kempy v Canazei jsou zavřené. Pokračujeme dál údolím a přijíždíme do kempu, který je sice v provozu, ale mají místo jen pro jedno auto. Nervozita vrcholí, atmosféra by se dala krájet… Lustig v jednu chvíli prohlašuje: „Máš 10 vteřin na to, abys mi řekla, kam mám jet!!!!“ Nakonec naprosto vysílení a hladoví nacházíme velkou travnatou louku, která má následující den sloužit jako parkoviště pro Giro, ale zatím jsme tam skoro sami. Usmažíme vajíčka, otevřeme pár konzerv, zapijeme to hruškovicí a hned je veseleji :o)

Ráno se část skupiny vydává k řece, která teče kousek od stanu. Lustig nelení, strhává ze sebe oblečení a vrhá se do proudu. Ostatní se po krátkém váhání přidávají. Voda je ledová, ale pocit po vykoupání je skvělý. Pozoruje nás starší Ital, který se mě následně ptá, jestli jsme skupina otužilců :o) Po snídani vyrážíme na královskou etapu, chápejte „naši královskou etapu“ (závodníci to měli o „pár“ kilometrů delší:o). Tentokrát začínáme několikakilometrovou rovinou s úplně novým asfaltem, kde kolo jede prostě samo. Nádhera! V Canazei zahajujeme stoupání na Passo Fedaia (2 057 m. n. m.) pod ledovcem Marmolada v opačném směru, než vede etapa Gira. Fedaia je pro auta zavřená, což je naprostý luxus. Lustig se slovy: „Tak pojď milej zlatej italskej, já ti ukážu, jak se jezdí do kopce,“ vyzývá Itala k souboji. Později souboj komentuje slovy: „A pak mě předjel, debil. Ale my jsme jeli královskou etapu a on jen časovku do vrchu.“ Ital se totiž nahoře otočil a sjel zpět do údolí, z kterého právě přijel, zatímco nás čekal ještě pořádný kus cesty. Po pořízení fotek u jezera pod Marmoladou pokračujeme dlouhým sjezdem do dalšího údolí a pak začínáme zase pomalu stoupat. Čeká nás ještě Passo Pordoi (2 239 m. n. m.), kde se již Giro několikrát jelo, letos se tu ale nejede. Na Passo Pordoi vede z horské vesničky Arabba pořádně klikatá silnice s 33 serpentinami, které jsou náležitě očíslovány a u každé je uvedena nadmořská výška. Kajman Lustigovi slibuje, že mu ve 22. zatáčce nastoupí a dodává: „Když na mě počkáš!“ :o) Shit pro jistotu nastupuje už v 11. zatáčce, bohužel však ještě před Arabbou :o) Zvolní tempo, až když Laba vše uvede na pravou míru a suše Shitovi řekne: „Tak si to zase vynuluj.“ Ale Shit se vybičuje ke slušnému výkonu i při stoupání na Pordoi. Dokonce mu i kdosi říká, že jede jako Pantani :o) Že by kvůli těžkým převodům…?!  Lustig se ptá: „A neříkal náhodou, že jedeš jako pantáta?“ :o)Po příjezdu na Pordoi se zatáhne, ochladí a spustí se déšť. Čeká nás dlouhý závěrečný sjezd do Canazei a všichni víme, že bude zima. Lustig si cpe pod dres noviny, oblíbenou Gazzettu, kde je každý den 8 stránek o Giru. Jsme tak zmrzlí, že není ani síla se vyfotit u monumentu Fausta Coppiho. Sjezd po mokré silnici také není nic moc. Ale i tak jsme za chvíli dole a po rovince jedeme, co to jde, abychom se zahřáli a zároveň stihli závěr etapy. Zaujímáme místa asi 5 kilometrů před cílem na začátku stoupání, které končí štěrkovou cestou. Jako první nás míjí Garzelli a Nieve, který si dojede pro vítězství v etapě v čase 7 hodin 27 minut, ale v cíli je tak vyčerpaný, že nemá ani sílu se radovat. Garzelli v závěrečných kilometrech ztrácí skoro dvě minuty. Prý měl pocit, že poslední dva kilometry už neujede. Contador dojíždí třetí deset vteřina za ním a v rozhovoru říká, že to byla nejtěžší etapa jeho života (229 km, převýšení 6 200 m). U auta se hrdě díváme na tachometr, který ukazuje 91 km, pomalu se loučíme s horami, Labou, Rypáčkem a Mářou, kteří už jedou domů, a vyrážíme na Gardu. Tam nás přivítá nádherná letní noc a palmy, prostě úplně jiný svět :o)

Následující den je odpočinkový. Procházka po promenádě, koupání v jezeře (tedy spíš jen smočení, jelikož teplota vody je 13,8 °C!), italské dobroty, prostě pohoda. V úterý nás čeká další sportovní výkon, via ferrata Che Guevara na sever od Gardy. Zaparkujeme a vydáváme se podle ukazatelů k nástupu. Zde je však cedulka, která nás informuje o tom, že je ferrata zavřená. To už je fakt moc. Nejdřív dva zavřené kempy v Canazei a teď ještě ferrata. To pořádně naštve! I když někomu se možná trochu ulevilo, ale ne na dlouho :o) U parkoviště je sportovní obchod, kde vše probírám s prodavačem, který sám také leze. Ujišťuje mě, že ferrata je naprosto v pořádku. Po zimě je prý vždy oficiálně zavřená, ale není čeho se bát, žádné nebezpečí tam nehrozí. Tak tedy jdeme. Stoupáme dlouhou stěnou, na kterou praží slunce, kape z nás pot, ale jako odměna za úsilí se před námi pomalu otevírá údolí řeky Sarca s krásnými jezery. Ferrata je až na horko pohodová, žádné kolmé stěny, spousta stupů, až vám přijde, že ani není třeba se jistit. Asi po třech a půl hodinách Shit, který jde jako první, hlásí: „Tady je telefonní budka!“ Po chvíli zjišťuje, že malá dřevěná krabice neobsahuje telefon, ale vrcholovou knihu a následně křičí radostí. První zdolaná ferrata! Provádíme zápis do knihy a užíváme si pár minut zaslouženého odpočinku s úsměvem na tváři. Vůbec netušíme, že to nejhorší nás ještě čeká. Stoupáme ještě asi dalších 400 výškových metrů a k našemu překvapení zjišťujeme, že hospoda na vrcholu je otevřená. Paráda! Staré horalky, která nás obsluhuje, se ptám na cestu zpět do údolí (osudová chyba!). Mapu nemáme, podle Lustiga není nutná, byly by to vyhozené peníze, zvládneme to bez ní. Horalka nám dává radu, která zní: „Půjdete asi půl hodiny po hřebenu a pak odbočíte na cestičku, která vás dovede do údolí. Cestička není značená.“ Podle průvodce bychom měli sestoupit po turistické cestě číslo 624, ale rada místní horalky se zdá lepší. Když jdeme asi půl hodiny, po chvilce váhání odbočujeme z cesty 624 na jinou v domnění, že je to určitě cestička, která nás dovede do údolí. Je nám sice divné, že cesta skoro neklesá (potřebujeme se dostat o 1 300 výškových metrů dolů), ale máme pocit, že směr je dobrý. Na několika dalších rozcestích se rozhodujeme podle citu. Městečko, kde máme auto, není nikde značené, což situaci značně komplikuje. Sestup měl trvat 3 hodiny a pomalu všichni začínáme tušit, že námi zvolená trasa není ta správná. Lustig udržuje dobrou náladu, vyrobí si z větve hůl, mává s ní nad hlavou a zpívá: „Pásli ovce Valaši.“ Shit se přidává. Když se po dlouhé cestě lesem konečně dostáváme na místo, odkud je výhled, zjišťujeme, že jsme podezřele blízko jezera. Tam přeci vůbec být nemáme. Měníme směr, prodíráme se houštinou a spouštíme se tou nejkrkolomnější turistickou trasou dolů. Čas letí, ale metry vůbec neubývají. Aby řeč nestála, nahlas přemýšlím o tom, jakou dobrotu si dám k večeři. A Shit reaguje slovy: „Mně je jedno co si dám, ale hlavně bych to rád přežil.“ :o) Nakonec se dostáváme na silnici, o které bezpečně víme, že nás dovede k autu. Ale taky se pěkně táhne. Lustig to nevydrží, řekne mi, abych počkala na parkovišti, že doběhne (ano, doslova doběhne, po téměř dvanácti hodinách chůze!) pro auto. Za chvíli přichází Shit s Kajmanem. Shit si sedne na silnici, usmívá se, začne hrabat jednou nohou a přitom vydávat jakési podivné zvuky, něco jako vytí… My jsme tomu na Giru říkali „jelen v říji“ a mnohokrát nás tím Shit pobavil. Nejlíp mu hrabání šlo na asfaltu v silničních tretrách :o) Za chvíli přijíždí Lustig, sedáme do auta a míříme rovnou do restaurace na večeři. Jsme špinaví, zpocení, ale je nám to jedno, jelikož máme šílený hlad. Shit dokonce vyráží do restaurace se sedákem kolem pasu. Když mu říkám, jestli si ho nechce sundat, řekne mi: „A proč?“ :o) Číšník se diví, že toho chceme tolik k pití, když jsme jen čtyři. Pak se diví ještě víc, když si Kajman objednává dvě hlavní jídla. Shit se přidává. Později číšníkovi pochvaluje jídlo vlastní italskou frází: „Prima gusto!“ Původně chtěl tedy říct: „La prima vera gusto!“ To jsem mu ale rozmluvila, protože „prima vera“ je italsky „jaro“ :o) Do kempu přicházíme dost zničení, ale aspoň bude na co vzpomínat. Shit ještě večer mluví o tom, že si koupí ferratový úvazek a jaký to byl skvělý výlet.

Ráno naskáčeme do jezera a chladná voda je jako balzám na všechny bolístky. Nikomu se nechce domů. Tak snad zase za rok :o)

Na závěr ještě velké poděkování Mářovi a Lustigovi za to, že tahali na zádech batoh s foťákem. Snad uznáte, že to stálo za to :o)

[Ukázat prezentaci]

123►