Leteckej den u Rudy na DA-Bě

V sobotu večer se ještě s bráchou dohadujem co budem kdo mít za kola a jak do tý Prosenický Lhoty pojedem. Nakonec si beru karbony, páč mýmu kolu dost sluší (karbony na Mářovo kole, to je skoro jako krajkový spodní prádlo na pěkný slečně) a na závod jsem rozhodl, že se jede po ose. Nemam ještě pořádně natrénováno, tak potřebuju natočit nějaký kilometry.

Spát jdu lehce po půlnoci a na lepší spaní si ještě pročítam, v rámci motivace, časopis 53/11. Je to tam samej cyklofetiš, samí hezcí hoši co by mohli dělat herce v Hollywoodu a najednou je už jedna hodina noční. A bratr nikde. Jdu spát. On asi dneska závodit nebude…

V neděli mi v 8:10 zazvoní budík a já ještě asi čtvrt hodiny ležim. Po tom, co jsem se večer přežřal masa, bramboráčků a klobás si teď připadam jak kdyby mě přejel kombajn a ještě pak couval zpátky. Říkam si, že dneska to asi bude verynicebeatiful. Jako obvykle nestíham, když se opět naplňuje moje pravidlo „čím víc času máš, tím míň stíháš“, ale i přesto vyrážim na kole.

Jenom představa že musim těch pětatřicet kilometrů ve větru a převážně do kopce zvládnout za hodinu deset, než skončí presence, mi dělá vrásku na čele. Cestu tam snad ani nemá cenu nějak rozepisovat, páč ten pocit když to nejede všichni znaj. Dávam si jak Cancellara při časovce, prostě ve vočích smrt a na tachometru dvacet. Za Tismí volam k Bartošum jestli by mě omluvili, pochopili, že se omlouvam a tak a kdesi cosi a jestli mi daj stranou číslo.

Díky tomuto taktickém telefonátu získávám ještě patnáct minut! Při příjezdu už vidim esa místní cyklistiky jako Zdenda Rypáček, Zdenda Rypáček, Zdenda Rypáček, (prostě Zdenda!!!), Petr Holoubek, Léňa, Michal Skopečků, samo že i Petr Bartošů, Honza Sabol s taktikou nestřídam spurtuju vyhrávam, Pohořalejch Petr, Vítek Černejch a pak pár lidí z jiný planety. Mimojiný Klímič a Rozvoda od Vokolků, Kamil Koprnickej (podobnej případ jako Karel Kopr co na tom kole snad i umře) a tak dále a tak dále.

Závod samotnej

Tak nám to něco po jedenáctý hodině odstartovali. Ve sjezdu z Prosenic se cpu dopředu ať eliminuji riziko lehnutí si ve sjezdu a hlavně ať se pak mam kam prosejvat ve stojce v Suchdole. První kolo se lehce tlačí na pilu aby bylo odděleno zrno od plev, ale pořád je to, aspoň pro mne, celkem v cajku. Robert Míl se furt motá tak sto metrů před balíkem (já ho viděl snad jenom v úniku anebo na chvostu!) a já si tak nějak pluju s davem v davu.

Chvíli se jede v nějaké nepojmenovatelné grupě, pak za to někdo vezme a táhne se to jak nudle při zimnim švihu a na úseku do Luhů se občas i jede krásnej Terezín. Anebo aspoň pokus o to. Prostě první čtyři kola nic zajímavýho, ale i přesto se všichni tváří hrozně vážně. Když navrhuju že bychom mohli zajet na zmrzlinu, tak se nikdo nechce přidat, jen Lukáš Vítků nechápe proč zrovna čokoládovou. V pátý rundě, když jsem měl lehčí krizi, se naštěstí zvolnilo, páč veteráni si to rozdávali do cíle.

A pak, potom co jsme najeli do šestý rundy, to začlo. Kamil Koprnickej se asi už konečně trochu rozjel a tak se rozhodl, že se zbaví Vokolků a postupně začal tlačit na pilu. Ještě jsem se v tom šestym stačil najíst, prohodit pár vtípků a naposled se podívat na Martina Křížů.

Ten vám jel najednou vedle mne a povídá „já toho mam dneska dost“. Na to mu odvětim „vždyť nejsi ani zpocenej“ a za chvíli ho v pidi balíčku už nevidim. Asi toho měl opravdu dost.

Při nájezdu do sedmýho kola odpadá/vystupuje Petr Bartošů a já si jen stačim pomyslit, že mam dneska první zářez na pažbě. Pak se pořád jede, jede a jede a v nájezdu do osmýho a naštěstí už posledního kola odpadá nejdřív Léňa z Vinohradskejch Šlapek, zajásam že je druhej zářez na pažbu, a pak i já. Držim se sice jak to de, ale bohužel kde nic není, tam ani smrt nebere a zbytek závodu se stává časovkou dvojic s jednim malym vagónkem. Točíme s chlapíkem z týmu Basso a za náma vlaje Tomáš Hrůza z CK Příbram. Pořád jedem, jedem, kaše maximální a snad do půlky okruhu doufáme že ještě někoho sjedem. A nesjeli jsme.

Cílový stoupání pak je letos přesunutý do Suchdola a tam už na to nemam. Přemejšlim jestli tam to kolo vytlačim anebo jestli dříve umřu. Nakonec jsem to tam nějak horkotěžko dolámal za Bassem, ale připadam si jako jednonohej tanečník po týdnu nucenejch prací.

Pak se langsam přesunem k vyhlášení kde je už i Rypáček. Na dotaz kde byl, že jsem ho celej závod neviděl, povídá že z balíků vycouval hned v první rundě. Holt až budem stejně starý jak on, budem jenom sedět v křesle a na nohách mít papuče 😀 No a pak cesta domu. Tam se už nic zvláštního nestalo. Snad jen zmínim, že jsem potkal Radka Brzobohatýho a Karla Šindlera, jednoho z původních pořadatelů Dědka. Doma jsem vzal lednici útokem.

Váš Erik Mářa